11.7.2007, Meruňky
Poslední dobou mám pocit, že v českých politických vodách panuje okurková sezóna po celý rok.
Největšími událostmi jsou milostné avantýry stárnoucích seladonů, toho času vůdců našich oblíbených
partají, a rozhovory s novopečenými milenkami těchto výkvětů národa plní přední stránky periodik.
Proto se mi zdá příznačnější nazývat léto, které se v dobách poněkud méně zatuchlých skutečně
překrývalo s dobou politicky mrtvou, sezónou meruňkovou. Nevím jak vy, ale já totiž mám meruněk
v současné době plné zuby!!! Připomíná mi to situaci o Vánocích, kdy před zahájením
obecného přežírání dostávám rok co rok válečkem po rukách, kteréžto strkám do cukroví, abych
byl posléze po Štědrém dnu častován pobízením "Jez, co s tím budeme dělat?"
To v hudební oblasti je v současnosti živo. Festivalů jako meruněk a pohled na plakáty je
v mnohém poučný. Kromě toho, že se pořadatelé předhánějí v nabízených službách - dětské koutky,
jízdy na koních, alternativní strava, bubnování, jam sessiony (zase ty meruňky!!!) atd. - se
toho však moc nemění. Ten, kdo nalezne odvahu pozvat někoho netradičního či šetřit a nezvat "hvězdy",
většinou nedobře pochodí. A tak se ze dříve žánrově vyhraněných akcí stávají eintopfy, kde
snaha zavděčit se všem mění dříve kulinářskou událost v nepoživatelný pokrm. Jak jinak si mám vysvětlit, že na
jednom nejmenovaném festivalu se potkají kupříkladu kapely jako je Divokej Bill a Spirituál Kvintet?
Je sice faktem, že Jiří Tichota v mládí hrával na také banjo, ale představa, že chlapci z Divokého Billa
budou jednou v téže pozici legendy, mi nahání hrůzu.
Možná jsem naivní, ale doufám, že si
vkus českého publika, který jest hlavním a vlastně jediným vodítkem dramaturgů akcí tohoto typu,
vybírá pouze oddechový čas. Neboť až se všechny festivaly definitivně žánrově rozmělní,
bude to jako v šedivém panelákovém sídlišti. Všichni nadávají, že tam musí žít, ale postavit
stylový secesní dům už nikdo neumí.
Jiří F.
30.6.2007, Prázdniny
Je tu konec školního roku a s ním začátek prázdnin, festivalů, muzikantských žní. My protentokrát
festivaly celkem opomineme, neboť to je s malým robětem celkem náročné. Naše žně, doufáme, nastanou
na podzim, kdy bychom měli prokřižovat českou kotlinu a přilehlé moravské lány křížem krážem.
Vzhledem k tomu, že po koncertě v Miloticích vypukne kapelní dovolená a předpověď počasí se tváří
deštivě, jsem lehce nevrl. Jak známé zákony schválnosti praví, vypukne pravé léto den po příjezdu domů, do
paneláku, kde se mi mozkové závity budou vařit jako zabijačková polévka. Ale bude to tak?
Jako by meteorologie v posledních týdnech ztrácela své poctivé jméno podobně jako záda v kalhotách.
Bude zima, vedro, sucho, bouřky, povodně? Kdyby už tak člověk věděl, co ho čeká. Ale nejhorší je
strach z neznáma, který se v poslední době přenáší i do počasí.
Ale co tu maluji čertíky na zeď? Jak řekl pan prezident,
globální oteplování je fáma. A ten to přece musí vědět, jinak by nebyl prezidentem, ne?
Jiří F.
21.6.2007, Genesis
Koukaje z okna na smršť deště, větru a krup děkuji osudu, že Philla Collinse a jeho obnovenou
kapelu Genesis přivedl do Prahy již včera, neboť v takovém nečasu by se mi opravdu nechtělo
sledovat tento další článek z řady slavných světových reinkarnací. Ale včera bylo hezky horko,
tudíž jsme se pěkně mačkali před pódiem, kam organizátoři za nemalý peníz nechali vtrhnout takový dav,
že nebylo lze dýchat. Poněku rozladěni byli i ostatní účastníci, kteří si jako my naivně mysleli,
že když si koupí za lepší peníz lístky blíže k pódiu, tak se tam taky dostanou. Ale co už, i
tak se dá říci, že koncert Turn It On Again splnil očekávání fanoušků. Genesis dostáli slovu, své hity
jako Mama, Follow You Follow Me i mnohé další hráli s přehledem a nepouštěli se do extravagantních moderních úprav. Collinsova show
paradoxně vrcholila kozáčkem s tamburínou, což publikum kvitovalo s nadšením, neboť v jeho věku to byl úctyhodný
fyzický výkon. Dvojbubenické sólo na židle vybalancovali Collins a hostující Chester Thompson přesně na hranu
časové únosnosti. Občas poněkud rozvláčné mezihry působily spolu s projekcí trochu floydovsky a plnily tak svůj účel.
Závěrečný ploužák Carpet Crawlers spolu s přítmím poskytl všem přítomným dvojicím důvod, proč ani
po koncertě nepospíchat domů.
Celkově nutno říci, že v záplavě hvězd, které se na tuto zemi v posledních létech, a letos obzvláště, řítí, se
tento koncert řadí někam do horní poloviny žebříčku. Ale na Carlose Santanu či Marka Knopflera v mých očích nedosáhl.
Snad jednou s Peterem Gabrielem...
Jiří F.
2.6.2007, Pasu po pasu
Můj druhdy spolužák, dnes docent teoretické fyziky, od kteréžto vědy já prchl k muzice, sídlí tohoto času ve Skotsku.
Naznal, že pro pátrání po lochneské příšeře se více hodí více hlav, a pozval nás, abychom jej během léta s rodinou navštívili.
Inu, dnes není problém koupit letenku za pár korun, tak proč ne, že? Ale jak to chodí s cestováním malých dětí, to
jsem věru nečekal. Ne že by aerolinky nechtěly děti brát, naopak, to je to nejsnazší. Ale aby takového špunta do letadla
vzali, musí být zapsán v pase rodičů. Což ovšem naši skvělí zákonodárci považovali za nedostatečně buzerativní a nařídili,
že každé dítě musí mít svůj pas. I pětiměsíční. Na úřadě k tomu vyhrazeném, v krásné budově sídlícím, jsem se dozvěděl,
že aby mi pas na synka vystavili, musím prokázat, že jest občanem této země. Nestačí rodný list. Musím doložit oddací list rodičů, a
v případě, kdy rodiče rodičů nejsou dostatečně zchátralí (rok narození 1953 a výše), i jejich oddací listy. Poté bude
vystaveno potvrzení o občanství, s nímž mohu postoupit o krok dále a požádat o pas.
Na ten jsou potřeba dvě fotografie. Využil jsem mezičasu, kdy čekám na to, až kompetentní úředníci uznají, že
náš potomek není přivandrovalec z nějaké velice nebezpečné země a tudíž potenciální terorista, a vydal se do specializovaného ateliéru. V
běžných provozovnách nejsou na malé děti zařízení.
Focení syna proběhlo zdárně, ani moc neřval, když jsem jej za nemalý peníz nechával zvěčnit.
Poloha na klíně vstříc prudkým světlům se mu příliš nelíbila a tak jsme si tam chvíli poseděli, povykládali a na několikátý pokus se vše povedlo.
Dámy, které tam pracují, proceduru dobře znají, neboť se před sezónou týká mnoha lidí. Tyto pracovnice jsou snad jediné,
kdo si nestěžují, neb kšeft kvete.
Doufám, že až během čtvrté návštěvy úřadu dostanu vytoužený pas, nebude se jeho platnost počítat od začátku tohoto martyria.
Bylo a asi ještě bude značně dlouhé a pas platí pouze rok. Takže pokud tuto vymoženost moderní doby náš výkvět národa nezruší,
tak za rok nanovo.
Ale že je u nás hezky, viďte? :-)
Jiří F.
19.5.2007, Podle Kabátu se svět neměří.
Mediálně patřičně provařená kapela Kabát pořádala tento týden výstavu svých agrárně rockových
těl na brněnském výstavišti. Bylo to slyšet pěkně, na zvukové zkoušce, kterou jsem zběžně od kompjůtru
sledoval, si vystřihli Když se u nás chlapi poperou..., i některé další fláky. Večer lilo jako z konve a
fanoušků se sešlo na patnáct tisíc, výskali, popíjeli a s večerkou ve 22:00 se odebrali na kutě. Poslouchal jsem
opět na půl ucha a zas tolik mi to nevadilo, neboť jak jsem již zde psal, Kabát se mi až tak neprotiví.
Líbilo se mi i prohlášení páně Vojtka na tiskovce ve Finsku na Eurovizi, že poté,
co dostali nejvíce hlasů od fanoušků a byli zvoleni našimi reprezentanty na tomto popovém klání,
spáchalo 70 procent českých intelektuálů sebevraždu. Jen bych ty české intelektuály zase tolik nepřeceňoval.
Každopádně mě nepřekvapilo, že naši rockoví matadoři ve Finsku díru do světa neudělali. Ať už proto, že
tato soutěž je komerčním kláním se vším, co k tomu patří, a tam se oražení hoši z Teplic vyjímají asi jako
babička Mary u voleb. Nebo je to tím, že přece jen jde o rockovou konfekci? Ať už je to jakkoliv, je to
dost věrným obrazem naší malé země. Za jejími hranicemi jsme zkrátka všem naprosto ukradení :-).
Jiří F.
7.5.2007, Blaník
Dle výzkumů divadla páně Svěráka a Smoljaka a Cimrmana je Blaník klidové období
mezi dvěma důležitými výročími. Tedy alespoň dle člena Lidových milicí, který na otázku po Blaníku
odpověděl právě takto. Jelikož mezi 1. a 8. květnem je právě takové období, dá se nazvat rovněž Blaníkem.
Stejně tak kapela má spavé období mezi dvěma koncerty a společně pouze oslavuje různá výročí, tentokráte nikoli
vojenská, leč osobní. Nicméně management kapely nespí, pouze v noci, pokud zrovna nekojí. Chystá se na vás spousta zajímavého,
na podzim, když už nejmladší člen kapely nebude zase tak závislý na manažerce. To bude výročí veliké, neb kapela bude
slavit 10 let své existence. Doufejme, že do té doby zde Lidové milice opět nezavládnou, abychom mohli toto výročí oslavit
dostatečně důstojně, jak se na tento téměř pubertální věk sluší.
Jiří F.
25.4.2007, To je hezky
Pražský koncert měl sice parametry top 10 koncertů v historii kapely, nicméně solidarita s Klárou, která v tu dobu
bojovala s ochraptěním a chorobou, se projevuje až nyní. Choroba totiž sklátila mě a posléze i Terezku. Tudíž ležíme a
přemýšlíme nad genialitou matky přírody, která v mateřském mléce patrně vybila všechny své ochranářské pudy, neboť
náš mladý pán se na nás vesele usmívá a nějaké choroby jej vůbec nevzrušují... To se jeden má, že? :-))
Jiří F.
16.4.2007, V Praze jest blaze
Dlouho připravovaný koncert, jehož výtěžek půjde na výstavbu školy v africkém Kongu, je už za námi. Škoda, bylo to
jedno z nejkrásnějších hraní, jaké pamatuji. Tedy ne že by nebyly problémy. Stačí zmínit prostý fakt, že náš synek
byl tentokrát výpadu Moraváků do matičky měst taktéž účasten, což dával na dálnici najevo dosti hlasitě. Patrně jsme jeli
zrovna po nějaké opravené části, která na jeho požadavky drncala jen málo. Z celkové doby dvou a půl hodiny řval asi deset minut a
to mezi šedesátým a čtyřicátým kilometrem směrem na Prahu. To jen aby Ředitelství silnic a dálnic vědělo, že tuto část
dálnice mohou považovat na vhodnou pro provoz motorových vozidel. O zbytku se to dá říci jen těžko. Natřásání totiž dělalo
dobře miminku, ale hůř je snášel cimbál. V pátek byl naladěn profesionálním ladičem a my byli dobře naladěni rovněž, protože
jsme měli pocit, že jsme v této otázce udělali pro zdar akce maximum. Po vytažení cimbálu a pokusném sprintu paliček po strunách nám
úsměv na rtech zmrzl. Ono se dá vydržet leccos, ale čtvrt tónu vedle by ocenil pouze moderní skladatel, nikoli však
intonačně konzervativní posluchači nás a Spirituál Kvintetu. Čestné uznání tudíž dostává cimbalistka Veronika, která neváhala a
nástroj během hodinky a půl doladila do přijatelné čistoty, což je vzhledem k počtu strun výkon vskutku heroický.
Další průběh akce již nebyl narušen žádnou nepředvídanou událostí, Spirituálové začínali a my jsme koncert zakončili.
Drzost, mít za předkapelu tuto legendu, jež vznikla v době, kdy my chodili po houbách, viďte? Leč nebylo zbytí, povinnosti je
volaly někam dále, tudíž nevděčná role hrát po této kapele starší než Rolling Stones zbyla na nás. Snad se i zadařilo,
aparát dvorního zvukaře SK byl luxusní, a tak jsme si jej spolu s akustikou krásného malostranského chrámu náležitě vychutnali.
A když se z manželky českého velvyslance v Kongu, která s námi po koncertě konverzovala, vyklubala bývalá učitelka na škole, kde
učí Zdeněk, nadšení nebralo mezí.
Zkrátka vydařená akce, kéž by takových bylo víc. A nyní si chvíli odpočineme, povinnosti školní, mateřské a hudební se svářily již
dost dlouho, není-liž pravdou?
Jiří F.
1.4.2007, Fantastická zpráva
V tuto krásnou jarní neděli jsem dostal fantastickou zprávu. Jak asi víte, po loňském úrazu kytaristy Rolling Stones
Keitha Richardse musel být jejich brněnský koncert zrušen. Ale rockoví veteráni na jihomoravskou metropoli nezanevřeli a
přijedou si napravit pošramocenou reputaci letos 22. července. A jako předkapelu si vybrali speciálně naši skupinu, tedy
Svítání. Jejich manažer mě dnes ráno vysvětlil, že po shlédnutí záznamu našeho koncertu s orchestrem byl Mick Jagger natolik unešen,
že si jako podmínku svého repete v Brně dal naše účinkování. Podle předběžných jednání se na závěr po dvou hodinových blocích jednotlivých kapel obě skupiny spojí a
společně sborově zazpívají největší hity obou skupin. Satisfaction zazní v podání Kláry Jelínkové a Království bude zpívat
výše zmíněný Keitch Richards. To je ta dobrá část zprávy.
Horší už je, že naše manažerka
si vymínila zvýšení vstupného o 50 procent, protože když už se jednou taková příležitost nabídne, je vhodné ji využít a
zabezpečit se na zbytek života. Lístky tedy nebudou stát pouhé dva tisíce, ale tři. Těšit vás však může, že za ty peníze
poskytnete pěti chudým muzikantům i jejich stálým hostům doživotní rentu. Vstupenky můžete objednávat na tradičním mailu
management@svitani.com. Děkujeme za přízeň a těšíme se na shledanou na brněnském výstavišti.
Jiří F.
24.3.2007, Na Hanó
Středeční výprava do olomouckého regionálního studia Českého rozhlasu začala cestováním po pneuservisech, neboť první výjezd
s novým kapelním automobilem o dva dny dříve skončil defektem. Štěstí má někdy hodně poťouchlou tvář, první hraní po mateřsko-porodních radovánkách
muselo padnout na nejstudenější den za poslední tři měsíce. A to už bylo oficiálně první den jaro. Okolo cesty sníh, déšť a mraky. O týden předtím sluníčko a teplo.
Inu, ještě že nešlo o festival.
Matné vzpomínky na Český rozhlas Olomouc mi říkaly, že je to na náměstí. Vjeli jsme tedy do zákazu a pěší zóny a jali se objíždět náměstí.
Po třetím okruhu, kdy už nás dlažební kostky a díry po zimě začaly nudit, jsme se optali místní slečny, zdali ví, kdeže to ten Český rozhlas je. Odvětila, že ano, vlastně ne.
Jako z parlamentu. Ale nakonec se za vydatné pomoci veškerých hlav v autě pobočka veřejnoprávní instituce objevila. Tamní studio je na podobné akce dobře vybaveno a
náš koncert byl již 42. v pořadí, tudíž jsme nemohli pány zvukaře ničím zaskočit. Sál připomínal spíše útulné divadélko a po nezbytném vychytání zvukových nástrah jsme se,
pevně doufám, do přímého přenosu pěkně odvázali. Přítomní diváci kvitovali naše snažení s povděkem a zakončení v místní hospodě se zvukaři, dramaturgem i Sandy
Noskem, moderátorem, se neslo v duchu smíření vzájemné rivality vidláků z Brna a tvrdých hanáckých palic.
Další koncert se koná za čtrnáct dní. Do té doby zůstávám za pecí. Jednak je škaredě a jednak se kousek od našeho domu na Výstavišti totiž právě v tuto chvíli
odehrává historická chvíle nevím už kolikátého sjezdu sociálních demokratů. Včerejší hodinový projev jejich staronového předsedy a večerní zástupy
taxíků a luxusních aut s okravatovanými delegáty jedoucími patrně za zábavou mě přesvědčily, abych raději nevylézal z doupěte.
Jiří F.