10.12.2007, Popáté
Pěkným koncertem ve zmrzlých Prosiměřicích odstartoval úprk kapely směrem k brněnskému tradičnímu
vystoupení ve prospěch rajhradského hospicu. Zimou zkřehlé ruce muzikantů, sevřené od madla cimbálu
(viz soutěž :-)) do tvaru U, pomalu rozmrzly a velmi hezky napěchovaná
kapitulní síň v brněnském minoritském klášteře dávala tušit podařenou akci. Kapela si zahrála v těchto prostorách již
popáté a s gustem si zajamovala s romským hostem Michalem, kterého přivedl Zdeněk od nich ze školy. Díky všem,
vybralo se 12 040,- Kč, což je povedený výsledek. Apropos, vyznamenání zase patří Veronice, která se opět zdárně poprala
s neposlušným cimbálem, který se během odpoledne záhadně přeladil z výšin nebetyčných, v nichž souhra s neladitelným akordeonem
trhala uši, až do polohy, kterou již bylo možné naladit.
Stále ještě lze objednávat vstupenky na koncerty v Hradci Králové a v Praze. V matičce měst, jejíž jednu ze sta věží v neděli obsadíme, už moc míst nezbývá...
Pište na adresu management@svitani.com
Jiří F.
29.11.2007, Nohavica bez nohavic
Pomalu opadly vášně, které vzbudil kdysi veleslavný, dnes již méně slavný Jaroslav Hutka, svou písní
o kolegovi Nohavicovi. Zdá se mi, že přistihl svého podstatně úspěšnějšího kolegu s kalhotami na půl žerdi,
neboť jeho reakce svědčí o značně nemilém překvapení, kterého se mu po téměř dvaceti létech od
inkriminovaných dob dostalo. Abych si přihřál své ego, musím podotknout, že jsem tak trochu
nějaký průšvih u Jarka Nohavici čekal, neboť jeho sláva se již příliš dotýkala hvězd, což v tomto
národě ledaskdo nemohl rozdýchat. Tábor fandů ostravského barda se rozdělil a jedni hájí
svou hvězdu do roztrhání klávesnice, zatímco druzí jej prohlašují za udavače, kterého nechtějí již
nikdy vidět. Jak typické. Malému dítěti berete hračku a ono křičí. Buď ji chce zpět a žebroní, nebo
ví, že už ji neuvidí, a vzteká se nad nespravedlností osudu. Černobílé filmy už jsou jen pro
pamětníky, ale jako by se s nástupem barevných médií technologie Black and White přesunula do
myslí lidí. Nohavica není ani svatý ani darebák. Je to prostě člověk, který udělal mnoho krásné
hudby a cosi nehezkého k tomu. Nic víc, nic míň, a snahy o jeho zařazení do tábora dobrých či zlých
jsou stejně nesmyslné, jako hledání hodné Sněhurky a zlé ježibaby. Půvabných Sněhurek chodí po světě
plno, a když si je jeden přivede domů, stanou se z nich ježibaby :-))). (Tím samozřejmě nemyslím tu svou :-)).)
Nechme svět barevný a černobílým Kristiánům a napraveným pyšným princeznám ponechme televizní Vánoce. A třeba si pusťme
něco od veleslavného písničkáře, protože muziku psát fakt umí, ať už má nohavice parádní, nebo mu z nich čouhá kus
zadnice.
Apropos, chcete-li, můžete si objednávat vstupenky na koncerty v Hradci Králové, Brně a v Praze. Upozorňuji, že
objednávky se celkem množí, tak to neprošvihněte. Pište na adresu
management@svitani.com
Jiří F.
11.11.2007, Globální Yetti
Globálně jsme zapadli sněhem. Což si lze ověřit pohledem z okna, nejlépe rovnou z postele, z níž
v tomto počasí vylézat rovná se určitému stupni sebetrýznění. Jsem zvědav, zdali bude
letošní zima natolik tuhá, aby u jistých "odborníků" opět došlo k trojitému rétorickému axelu. Neboť před několika léty se hovořilo
o globálním oteplování jako o hotové věci. Pak přišla předloňská tuhá zima a ejhle: Najednou
tu byly globální změny klimatu. Ale loňská zima byla mírná a přišlo další salto, opět tu bylo
globální oteplování. Pakliže by tato zima kopírovala svou o dva roky starší nebožku sestru, měli
by samozvaní klimatologové zase co trénovat, aby si tentokráte při nejméně čtverném skoku nenabili hubu.
Tím se nechci dotknout opravdových odborníků na zemskou atmosféru a s ní spojené jevy, neboť ti se
většinou ve svých předpovědích drží zpátky a ví, že o vlivu člověka na klima toho moc neví.
Což je potvrzení typického jevu, že kdo si myslí, že o něčem všechno ví, je buď hlupák, nebo něco přehlédl. A čím hlouběji
do problému proniká, tím více zjišťuje, že by mu na jeho úplné pochopení nestačilo ani devět kočičích životů.
Ale ono to platí i o hudbě. Ten, kdo by dokázal dopředu odhadnout, jak který koncert dopadne, by si zasloužil
Nobelovu cenu. Tedy nevím, v jaké kategorii, ale snad by se dala aplikovat cena za mír,
letošního laureáta a usvědčeného lháře by nebylo příliš složité trumfnout. Ale já kandidovat nebudu. Neboť před koncertem
v Odrách jsem pochyboval, zdali v takovém počasí a tak malém městě nebudeme hrát "přesilovku". Nicméně nakonec mělo
dosti značnou převahu publikum, které se postaralo o příjemnou pohodu. Situaci nám komplikovaly pouze choroby, které buď odeznívaly, či
bujely v nejlepším rozkvětu nebo se chystaly na útok. Což byl můj případ. Od včerejška tedy ležím, popíjím volajaké dryáky a sleduji sněžného
muže, kterak se prochází po střeše vedlejšího domu. Nebo se mi to zdá? Asi už mně z těch katastrofických scénářů hrabe...
Jiří F.
22.10.2007, Palubní deník I
První koncerty letošního podzimu jsou za námi. Dojmy - dobré. Sobotní Rožnov ve Společenském domě,
tzv. Spoláku, organizovala neuvěřitelně vitální dáma p. Michutová, které tímto děkujeme za pozvání. Je zvláštní, že
jak ona, tak pořadatel nedělního koncertu v Opatovicích u Rajhradu, se rozhodli kulinářsky potěšit naše žaludky, což
kapela kvitovala s povděkem. Když už i Terezka, jež vždy při písni Terezín (možná kvůli jménu :-), pečlivě naslouchala,
stihla v neděli posilnit zkřehlé tělo čajíkem a cukrovím, zjevně bylo napečeno dobře.
Lze tedy říci, že první víkendový výpad kapely se vydařil, nestává se zase tak často, že by
po koncertě došla CD a nebylo co prodávat. Snad jen ty choroby by nás nemusely tak pronásledovat, vyznamenání si zaslouží Klára,
která na nedělním koncertě odchraptěla závěrečné Království tak, že nikdo nic nepoznal, aby posléze přešla do znakové řeči, kterou se s námi rozloučila a odjela ulehnout. Trio dam završuje
cimbalistka Veronika, jež patrně svým šarmem přesvědčila cimbál, aby se konečně přestal rozlaďovat. Nicméně ke zhubnutí jej nepřiměla,
tudíž poslední poklona míří k pánům Petrovi a Zdeňkovi, kteří kromě hraní tuto strašlivě těžkou obludu (cimbál, ne Veroniku!) statečně
tahali do auta a z auta. Já byl také přitom a ještě dnes mě ruce bolí.
Pakliže vás zajímají naše tváře a přehlídka podzimní módy,
tak sem zabruste někdy příští týden, kdy, jak pevně doufám, zde uveřejníme fotografie pro letošní podzim,
jež jsme včera pořídili rukou profesionálního fotografa v nádherně zbarvených zákrutách parku pod Špilberkem.
Mé srdce potěšil obzvláště tehdy, když kromě moderního digitálu vytáhl i stařičkou černobílou zrcadlovku, takovou tu,
kterou máte na břiše a do které koukáte dolů, a vyfotil nás na černobílý film. To bude náladička!
Jiří F.
26.9.2007, Akustický podzim
Podzim urval vládu nad severní polokoulí matičky Země, šortky, plavky a podobné doplňky letních radovánek leží v komoře, pomalu se do nich
pouští moli a pochmurná obloha dští vodu. Je tedy na čase se vydat od bazénů do koncertních sálů. Pakliže mezi vaše oblíbené hudební
kratochvíle patří také Svítání, mrkněte se na naše podzimní koncerty, letos se celkem úroda vydařila, a to ještě možná není všechno. Zvolili jsme
pro tyto koncerty sestavu s cimbálem. V nejbližší době umožníme opět
objednávky vstupenek přes internet (alespoň na některé akce), abyste nemuseli stát dlouhé fronty a třepat se, že se nevejdete :-). Plakát s informacemi si můžete vylepit
kupříkladu na ledničku a odškrtávat, kde jste byli a co jste zmeškali, nebo do něj házet šipky a podle výsledku se vydat na příslušné místo. Kapela se bude druhý víkend v říjnu intenzivně soustřeďovat na nácvik nových písní a po
týdenní rekonvalescenci se vydá za prvními posluchači. Zpěvu čest!
Jiří F.
17.9.2007, Luciano, Bob a Giuseppe
S určitým odstupem, nutným k tomu, aby plačkám oschly potoky slz a novinoví komentátoři si
stihli najít jiné téma k propírání špinavého prádla, přemýšlím o velkém tenorovi z Itálie,
který se před několika dny odebral koncertovat do nebeských sálů. Měl jsem tu čest jej
vidět na vlastní oči před dvěma roky na posledním turné, kdy v Praze s přehledem naplnil
Sazka arenu, ačkoliv cena na nejdražším lístku byla pětimístná. Maestro již tehdy působil dosti
unaveně a jeho výkon nebyl porovnatelný s dobou největší slávy. Ale rozloučil se důstojně.
Co je však více zarážející, jsou úvahy všemožných mudrlantů o tom, že takový zpěvák se hnedle
neobjeví znovu. A jiní zase v průběhu posledních patnácti dvaceti let označují toho či onoho
za Pavarottiho nástupce. Ale zatím nikdo z operního světa nemá na to, aby jej znal i poslední
strejc z hospody U zaraženýho prdu. Opravdu není nikde na světě tenor, který by zpíval naprosto
výjimečně? To se mi nezdá. Je to celé podezřelé. V operním světě dominují neustále velká díla Giuseppe Verdiho, stará
více než sto let. Nový Verdi v nedohlednu. Amerika čeká skoro padesát let na nového
Dylana a on nikde. Co mají všichni společného? Byli geniální, v něčem první, měli trochu štěstí a zachytili přelomovou dobu. Velká éra opery v 19. století pomohla Verdimu
Dylan byl mluvčím květinových dětí a Pavarotti vyvedl operu na stadióny. Ale kudy dál? Všechno už tu, zdá se, bylo. Noví Bobové Dylanové
hrají po hospodách a noví operní pěvci stále zpívají tytéž opery, protože na experimenty není publikum vyžadující jistoty zvědavé.
Současná přehlcená doba zkrátka nepřeje géniům. Pod piliři starých jistot čvachtá bahýnko průměrnosti, neb se snáze
prodává, neb je odrazem davů, jemuž se prodává.
Jiří F.
1.9.2007, Reforma
Začíná školní rok, naše milá vláda nám schválila reformu, tak proveďme reformu také na našich stránkách. Ale
pěkně popořádku, neb se nesluší si pěkně po česku hospodsky nezanadávat na politiku.
Reforma daní je spíše kosmetického charakteru,
zásadní dopad mít nebude a pouliční nepokoje podobné těm na Slovensku se konat nebudou. Přece jen
však cosi důležitého zmizí. Společné zdanění manželů. Tato výjimka z jinak dosti neslavného panování socialistů
motivovala lidi vstupovat do manželských svazků a děti přivádět na svět v úplných rodinách. To nyní skončí.
Už se zase mimořádně vyplatí žít ve volném svazku, jak se dnes moderně říká,
tvářit se před sociálkou jako samoživitelka a obírat stát o dávky. Jako by se politikové vysmívali a vybrali si jedinou
rozumnou věc, kterou zavedli předchozí panovníci, a tu zrušili. Snad jsem se nikoho nedotkl, ale omšelý fakt, že základem funkčního
státu je rodina, prostě pořád platí. A když vás za to, že si ji pořídíte, bijí zleva zprava, tak proč ji zakládat, že? A já se oženil, no nejsem
úplný vůl? :-))
Ale dosti lamentace, třeba to nebude tak žhavé. Co však přímo sálá, je nová soutěžní otázka. Udělejme tedy slibovanou reformu a zasoutěžme si
tentokrát o již dozrálý archivní kousek, o CD Ve dne v noci. Otázka je prostá, mrkněte sem.
Jiří F.
21.8.2007, Výročí
Výročí neslavné je dnes. Hledím na mapu Evropy a když vidím, z kolika stran do naší země vtrhly
před devětatřiceti léty tanky, nedivím se, že český národ netrpí pocitem světové mocnosti. Jsem sice
už pamětník, ale v době, o níž hovořím, jsem přece jen pouze houbařil a znám situaci toliko z vyprávění.
Diktaturu proletariátu (jak se diktatura blbců vznešeně nazývala) jsem zažil spíše v její švejkovštější podobě
ke konci 80. let a vůbec mě to nemrzí. Kolik snů a nadějí, i muzikantských, přervali rozpínaví Rusové s pohůnky z porobených zemí,
to nikdo netuší.
A dnes? Můžeme si dělat, co se nám zlíbí, ale jen jestli víme, jak s tím vším naložit.
Někdy se mi zdá, že pod pásy tanků s rudou hvězdou zůstala i valná
část toho lepšího, co ještě v zemích českých bylo, a zbylo jen plebejství v tom nejhorším slova smyslu Což v dnešní
době víc než cokoliv jiného znamená lhostejnost. Ke všemu a ke všem. Komunističtí bachaři sedí v Parlamentu a nikomu to
nijak zvlášť nevadí, hlavně, že je co jíst, že?
To je tedy naříkání, jak od starého dědka. Ale on ten dnešní svět
moc dobrých pocitů nedává, a proto se spousta lidí uzavírá do okruhu svých nejbližších. Sekularizace říká se tomu odborně.
Všem je všechno ukradené - říká se laicky. Historie nezná kdyby, ale přece, kdyby skončila diktatura v roce 1968, možná
by nebyl v této zemi takový binec. Snad i proto, že v padesátých létech byl jasnější předěl mezi "jimi" a "námi", tedy mezi
vládnoucími darebáky a porobeným zbytkem. V létech sedmdesátých používali soudruzi chytřejší metody a zapojili do kolaborace
tolik lidí, že najít někoho, kdo si nezadal, je těžké. Aspoň aféry herců a zpěváků, které celkem pravidelně vyplouvají na
světlo boží, o tom svědčí. Jarek Nohavica, Václav Neckář a podobní by mohli vyprávět. Ať už si zadali nebo ne, co já vím?
A proto jsem rád, že ačkoliv je dnešní drsný kapitalismus vůči nekomerční hudbě mnohdy krutější než komunistický režim, díky bohu že
žijeme v této době. Můžeme si hrát, co chceme, kde chceme a nikdo nás nekádruje a nestrká k podpisu dohody o spolupráci s výhrůžkou, že
jinak si nezahrajeme pěkně dlouho. Odolal bych?
Jiří F.
7.8.2007, U Valdštejnů
Po koncertní odmlce dané kapelní dovolenou přišlo krásné hraní ve Valdštejnských zahradách.
Inu, nemají to páni senátoři špatné, fontánky, pávi i s mláďaty, trávníčky posekané...
Ale vlastně proč ne, aspoň je v Praze v centru kam utéci před všudypřítomným hlukem. Čekali
jsme koncert typu "průchoďák", což v muzikantské mluvě znamená, že korzující cizinci znuděně
odtuší "sehr schön" a loudají se dále. Nicméně nebylo tomu tak, asi 500 lidí pilně sedělo,
poslouchalo, snad i rozumnělo, neboť zvuk byl obzvláště vydařený. Jen škoda, že se nesměly
prodávat nahrávky, to prý by Senát poskvrnilo komercí natolik, že bychom se za pronájem nedoplatili.
Žádná tvrdá měna tedy opět do kapelní kasy nepřiputovala, škoda.
A nedělní Slavonice? Klasika, krásná akustická akce jako vždy, cyklisti, rodinky, a přece se hrálo výborně.
Dostalo se nám však nejstrašnějšího odsouzení za celou kapelní éru: Jeden místní důchodce se ještě při zvukové zkoušce
zvedl z lavičky a odešel se slovy: "Já ten bigbít vážně nesnáším!" :-))
Jiří F.
18.7.2007, Vedro
Jak je možné, že v Praze už mají chládek a
tady na Moravě je stále takové horko? Zase ten pragocentrismus :-). Nám, nebohým Moravákům, ponechají
obyvatelé metropole vždycky jen to nejhorší, beztak jim to ochlazení zařídil Velký Sáhib Václav na hradě.
U nás na hradě Špilberku je pouze kriminál, v němž se prezidenti ocitají spíše výjimečně a
v současnosti s tím nelze příliš počítat, takže máme smůlu. A tak vedro stále sužuje
mou vidláckou mozkovnu, pročež prchám na sever. Snad do návratu z chladných krajin Brno vychladne.
A pak vzhůru na Prahu, my vám, páni senátoři, zahrajeme tak, že vám bude vedro jako při hlasování o imunitě :-).
Jiří F.