Novinky

28.2.2005, Miss zmizz!
V čase sobotního večera se pan Pecina pohodlně uvelebil u televizí, aby sledoval ty nový missky, jak říkali kamarádi v hospůdce Na růžku, kde by si jinak užíval výdobytků českého pivovarnictví. Ale událost vpravdě historickou si přece nenechá ujít.
- To jsem zvědav, mámo, jak to ta, no jak se jmenuje, tomu Zapletalovi nandá.
- A co by nandala, táto, von má svý jistý. A ty se na to budeš koukat?
- No a proč ne?
- Na mladý holky, to tě užije, a že já tady dřu...
Z pokoje se ozvalo nesrozumitelné zamručení a znělka nového pořadu doplachtila k uším misschtivého pana Peciny. Ten zručně otevřel láhev ležáku a sledoval vše ostřížím zrakem nemilosrdného diváka...
Po skončení, mírně obluzen, vrátil se pokorně ke své mámě.
- Tak ti nevím, mámo, holky byly hezký, i pan prezident tam byl, ale proč to vlastně dělají? Ono to bylo vlastně skoro stejný jak ten Zapletal.
- Ty si vážně myslíš, táto, že na tom záleží? Ukázaly nohy? Ukázaly. Dívali se takoví balíci jako ty?
- No dovol..
- ..dívali! A o to jde, ne?

Paní Pecinová, to je ono! Já sice s panem Pecinou pořad nesledoval, ale z ohlasů na zpravodajských webech jsem si udělal obrázek podobný. Možná, že zákulisí a smlouvy uzavírané s dívkami nejsou již tak vyděračské jako ty páně Zapletalovy. Ale čekal bych, že pokud někdo přichází s "novým" pořadem se snahou zlikvidovat konkurenci, jakkoliv zkompromitovanou, tak mnoho let zavedenou, vyrazí nepříteli zbraně z ruky novým duchem i formátem pořadu. Ale ač chápu, že na volbě Miss nelze asi tolik vymyslet, přece jen něco nového bych čekal. Tedy v duchu článku na Britských listech - televizním pozlátkem kašírované uzenářské krámy patří do méně civilizovaných končin. A hlasování pomocí SMS, i kdybych pominul nápadnou podobnost s jiným ryze komerčním pořadem, by v době zmutovné do mobilního monstra napadlo i hodně zoufalého dramaturga. Zkrátka plavky, povinné a volné disciplíny, módní návrháři, porota ze slavných a moderátor, co je "in".
Ne, nevadí mi, že vznikla duplicitní soutěž o totéž, budiž, to je trh. Ale zoufalá absence invence tvůrců mě skličuje. Maně mi napadá dnes tak populární rys reality show - soutěžící hlasují sami o sobě navzájem, dvouminutovka z IQ testů, které stejně většina dívek musí absolvovat při přijímačkách na vysokou školu, by také ukázala ledasco, nějaká forma pořadu Riskuj, sbírání bodů bez podivných porot, módní přehlídka ala první republika a závěrečná promenáda v pyžamu by to korunovala... Byl by srandy kopec a nová Miss by byla určitě víc populární na fotce v apartním kloboučku babičky Mary než v plavkách a s obligátní čelenkou náčelníka Apačů. A hezké byly všechny, takže o co jde, že?
Ach jo.
Pane prezidente, kam jste se to dostal?
Jiří F.

23.2.2005, Sněží a sněží
stříbrné penízky cinkají o zem
inflace bílé
a mračna odvála modrou

posol si zem jako krajíc
a zakousni se do něj
svou botou

botka se najedla
setřela pel
spokojeně mlaská

a kožichy kráčí
tváře se mračí
autobusy jezdí smykem...


I taková je zima v Brně. Nevím, jaká byla před sedmapadesáti léty. Ale tehdy přišel mráz a vydržel čtyřicet let. A ač to vypadá u nás všelijak, snad na jaro nebudeme muset čekat do roku 2045 :-). Chřipka se vesele tlemí lidstvu do tváře, i Zdeňka na týden porazila a zabránila mu ve vzdělávání dětí našich spoluobčanů, Klára jezdí do školy na saních :-) a já v MHD trnu hrůzou neb šoféři si v závějích libují a Karocas (ocas Karos) vesele vlaje (viz naturalisticko-realistickou báseň výše).
Tedy vydržte, zalezte do peřin, nejlépe v duu ;-) a přečkejte zimu.
Jiří F.

14.2.2005, Valentýýýýýýýn
Jojo, už zase je to tu. Rolling hearts. Srdce se valí odevšad, zdá se. Červeno-růžová kašírovaná paráda čiší z výkladů, nebozí potencionální kupci jsou atakováni v hypermarketech hyperaktivními dealery štěstí a povadlých růží a valentinizovaná média nabízí tuctové slaďáky v naději, že si toho našinec nevšimne. Je podivné, že po dotazech u svých známých jsem zjistil, že všichni, ale opravdu všichni, tenhle, slovy slyšenými od tázaných, "odporně zkomercionalizovaný", "nesmyslný", "americký", "zbytečný", "křesťanský", "pohanský" a "jánevímjakýještě", svátek ignorují. Tak nevím, buď mám extrémně inteligentní přátele vymykající se průměru nebo kecají nebo se tak chovají všichni občané, jichž se to týká. Doufám v první, nepopírám možnost druhého a třetí je velice nepravděpodobné. Jenže, mí přátelé jsou zcela normální vzorek populace, většinou nelžou a jejich rozhořčení při jménu Valentin zní upřímně. Tak že by opravdu našinec neměl rád importovanou americkou taškařici všeobecného slavení čehosi, co je na povel asi jako odchod dítka do lože, když zabliká hvězdička na obrazovce? Tak proč se všichni prodejci květin zblázní už měsíc před čtrnáctým únorem a blikající srdíčka vystřídají sotva odvánočněné výlohy?
Dumaje nad tím jsem při včerejší chůzi okolo plakátů zamžikal očima: Valentinský koncert Janka Ledeckého v nejmenovaném obchodním centru. Pro každého po koncertě dáreček... Plakát růžový jako čerstvě narozený křeček, Janek se sladce usmívá... Takže zase ty dvanáctky až čtrnáctky, budou viset na Janíčkovi pohledem, dostanou asi obrázek jako u zubaře (ale když byl před léty J.L. na brněnském náměstí SVobody, tak rozdával prezervativy, tedy kdoví...) a půjdou s mobilem ruku v ruce domů. Jak svěže na mě působil odpor Harryho Pottera i jeho soudruhů (jak krásné čapkovské slovo) k velkohubému učiteli Lockhartovi, když se zbláznil a rozdával kouzelnické valentinky. Janek bude mít dozajista větší úspěch u zhruba stejně starých posluchačů. No co, mámy v klidu nakoupí, tátové se zasmějí a mládí se vyřádí. Ale stejně je škoda, že nejsme kouzelníci, představa růžových ochran poletujících mezi davy nakupujících, je přece taky kouzelná, no ne? :-))
Jiří F.

9.2.2005, Megatelefon
Taky jste zaznamenali zprávu o největším mobilu na světě, který začali vyrábět v Jablonci? K oné firmě máme s kolegy blíže než většina populace neb jí zajišťujeme dodávku informačních systémů a tak tato zpráva vyvolala bujaré veselí obšťastňující jinak krušné mrazivé pondělí. Leč samotný nápad obrovitého mobilního telefonu není zas až tak originální, v diskuzích ohledně jeho výroby zazněly hlasy "mě to taky napadlo" a podobné. No přiznám se, že i mě kdysi přišlo na mysl, že telefon s mikrotlačítky, nečitelným displejem a mnoha zbytečnostmi je pro starší generaci jen stěží použitelný a že by jednoduchý přístroj s velkými tlačítky a zobrazením byl vítán v mnoha domácnostech obývaných nikoliv jen mladými a úspěšnými či ještě mladšími a rozjívenými. A taktéž mě tehdy napadlo, že by to byl kasaštyk, neboť populační procento lidí bojujích s malostí mobilů je dle mé demografické intuice větší než podíl oněch mládenců a slečen z reklam mobilních operátorů. Nápad jsem nezrealizoval neboť nejsem podnikatel s kapitálem ale muzikant a ti financemi neoplývají :-). Škoda, mohl jsem být v balíku, přehršel objednávek na jablonecký výrobek je toho dokladem. Ale takových ideologů jako já už bylo...
No, to je celkem jedno, na případu mě zaráží, že se snad nikde u výrobců mobilů nenašel manažer schopný pochopit, že i starší lidé jsou stále ještě naživu a že chtějí spolu komunikovat a jsou ochotni za komfort příšlušný jejich věku zaplatit. Nehledě k tomu, že bývají, alespoň ve vyspělých zemích, i bohatší než mladí. Tato arogance mládí ignorujícího stáří je sice stará jako lidstvo samo, ale že si takovéto díry na trhu nevšimne vůbec nikdo, je hrůzostrašné, peníze vládnou a pokud nikdo nebyl ochoten riskovat a vyjít na světlo světa s výrobkem pro starší, lhostejnost ke stáří dosahuje kritických hodnot. Ne, nejde o naříkání na mládež, sám se mezi ni stále ještě počítám :-), ale kult mládí mě začíná unavovat. Starší člověk práci nesežene, "mladý kolektiv" je zaklínadlo lovců inteligentních hlav a management mnoha firem připomíná spíše než pestrý tým se staršími mudrci i mladými učedníky abiturientský večírek soukromé obchodní akademie po deseti létech od maturity. Taky mě někdy štvou důchodci bojující o místo k sezení ve veřejné dopravě či o kus levnější uzeniny v obchodě. Ale vím, že tu jsou. Pokud výrobci veškerého zboží snad s výjimkou farmaceutů ignorují věkovité natolik, že si ani nevšimnou, že by se jim dalo něco prodat, musí mít v hlavě opravdu vymeteno. Reklamou, že by? Kterou sami vyrábí? Homo reclamus. Či spíše Perpetuum mobile reclamus. A po čtyřicítce z kola ven. Dobře jim tak, všichni se smáli výrobcům z Jablonce, ti se budou smát poslední, pokud vydrží. A jesti jo, tak ten telefon můžu mámě taky koupit, když vidím jak s miniaturním mobilem v ruce hledá brýle a datluje číslo, které na klasickém telefonu s ciferníkem vytočila s rychlostí, kterou jsem jí záviděl :-).
Jiří F.

1.2.2005, Česká c. a k. pošta
Tak nám naše císařská a královská pošta opět zdražila. Prý v průměru o čtrnáct, ale na nejčastější položce - dopisu o ještě vícero procent. Avizovaná "úprava" cen se měla konat ode dneška a tak jsme se vydali včera večer na hlavní brněnskou poštu, otevřenou non-stop, abychom stihli odeslat kapelní materiály nashromážděné za minulý týden ještě za lacino (nebo za "méně draho"?). Jelikož v půl desáté, kdy jsme dorazili, se zavřela budova s denním provozem, odebrali jsme se k noční přepážce. Tam stál mnohohlavý dav těch, co již čekali. Typická situace, koncertrát naštvanosti, únavy a nechuti k davu se zahušťoval s přibývajícími minutami a nehybností fronty. Po deseti minutách bez znatelného posunu jsem začal investigativně zkoumat, co že se to děje, že se nic neděje. A úžasné zjištění mě neminulo. Onen pracovník u jediného okýnka totiž měl dvojmužné pracoviště. Okénko bylo i po jeho boku a tam stálo ještě asi pět dalších lidí. V již zavřené hale s denním provozem. Chudák dělal co mohl, ale nestíhal, dvouhlavá hydra jej drtila mezi zuby. Nu což, pochopil bych, že jsme přišli ve špatný okamžik. Ale genialita pošt, kdy u pracovníka obsluhujícího noční okénko se z druhé strany ještě shromáždí zbytek opozdilců z běžného provozu a u dalších přepážek v hale, které byly vidět, jsou zatažené roletky a dámy sedí a vesele konverzují, neb padla již, mně imponoval. Shluk lidí na hranici diskrétní zóny vypovídal, že se na cestu do třinácté komnaty poznání o stavu České pošty vydali i ostatní netrpělivci. Čekal jsem podrážděnost, nevrlost, kibicování nebohého mladíka létajícího jako pověstný hadr na holi. Nic takového. Převážila veselost. Spřátelili jsme se s dámami za námi, s paní před námi, komentáře braly útokem vtipnost hokejových komentátorů komerčních televizí a po příjemné půlhodince jsme odcházeli s tím, že zítra zase v půl desáté. Zapili jsme to jedním točeným. Tak to má být. Třeba ještě v tomto národě, pověstném nedůvěrou k okolí, legrace nevymřela. A možná ano. Kam se kyvadlo nakloní, není jisté, jako vyústění situace nebylo jisté na poště. Leč naděje, že nejsme ještě naprosto srandyprostí, žije. Tak vzhůru na poštu, je to jen o čtrnáct procent.
Jiří F.

24.1.2005, Queen´s comeback
Také jste zachytili zprávu, že skupina Queen se chystá na turné a přijede i do Čech? Po počátečním pocitu, že jde o dejavu, vždyť hlavní protagonista je čtrnáct let po smrti, jsem zjistil, že hlavní zpěvné party přebere Paul Rodgers, zpěvák protřelý a známý. Fascinují mě ovšem diskuze, zda je toto Brianu Mayovi a Rogeru Taylorovi zapotřebí. Někteří považují resuscitaci Queenů za snahu přivydělat si k důchodu a za poskvrnění legendy Freddieho Mercuryho, jiní jásají a ženou se pro vstupenky. Já přesně nevím, jak dopadne začlenění Paula Rogerse do písní, které jsou s Freddiem neodmyslitelně spjaty. Předpojaté soudy, které Mercuryho kult staví na nedotknutelný piedestal a vynáší kategorické soudy o nenahraditelnosti jeho hlasu, jsou dost kuriózní. Copak byl Freddie jediný zpěvák na světě? Ano, byl vynikající a i pro mě je jedním z největších hudebních vzorů, jak po stránce pěvecké, tak hlavně po kompoziční. Ale nenahraditelných jsou plné hřbitovy. Zkrátka Brian May, jako osobnost Queenů neméně důležitá ve srovnání s Freddiem Mercurym, chce jít dál a hrát znovu krásnou muziku, navíc potvrdil, že Paula Rodgerse si vybral právě proto, že Mercuryho nekopíruje. Jak to dopadne a zda půjde jen o nostalgickou vzpomínku na zlaté časy nebo zda se rozlije nová míza v queenovských žilách, se uvidí, ale držím jim palce. Nevěřím totiž, že jde o finance, těch mají dozajista z prodeje nahrávek dosti, a smekám před odvahou pokoušet dav fanoušků ohříváním zdánlivě snězeného krajíce.
A proč o tom tak složitě rozjímám? V malém se toto děje u nás často také. Konce životů slavných jsou nevyhnutelné stejně jako u neznámých a co s rozjetou kapelou? Spirituál Kvintet už také znovu hraje i bez Karla Zicha. Ne že by asi v některých případech u nás nešlo o výdělky, málokdo si hudbou v Čechách vydělá v mládí na zbytek života. A přemítání, zda je neustálé obměňování kádrů v českých kapelách dobré či špatné, je akademickým rétorickým pusocvikem, kapela se slavným jménem je firmou a jede se prostě dál. Tedy nic nového pod sluncem.
Co čeká mě jakožto muzikanta, netuším, ale se zvraty v kapele jsem se již vyrovnávat musel a vždycky jsem z toho nějak vybruslil a po čase zjistil, že nová cesta, i v našem menším měřítku mnohými zatracovaná, mě nakonec dovedla do nových nepoznaných hudebních končin. A tak to má být, zaparkování v jednom stylu je začátek ustrnutí a to by mě nebavilo.
A proto Brianu Mayovi fandím. A možná se na to půjdu podívat.
Jiří F.

17.1.2005, Wolfi Mozart
Taky jste shlédli novou verzi Formanova Amadea? Já ano, v nedělním odpoledni po kvalitním obědě s občasnými spacími pauzami. Popravdě řečeno je mi celkem jedno, že jde o nový sestřih, dlouhý skoro tři hodiny, ty dvě by mi docela stačily, Mozartamilovní Pražané se tam stejně nevešli a drobné epizodky z mistrova života jsou příjemným zpestřením, leč nikoliv nutným. Že by móda Extended versions z Pána prstenů? Ale to celkem nepodstatné, pro mě byl celkem známý příběh Mozartova života zajímavý jinak. Jak se za těch dvěstě dvacet let změnila doba? A změnila se vůbec? Tehdy byl skladatel, hudebník, dirigent a jiný múzimilovník odkázán na milost a nemilost mecenášů. Solnohradský biskup si nadaného Wolfiho, jak mu roztomile říkala jeho polovička, hýčkal, posléze císař ve Vídni zpočátku také. Kdyby si to Amadeus nepokazil, mohl žít do osmdesáti, trouba jeden. Ale co je zajímavé, tak dle hudebních vědců bylo v jeho době takových Mozartů spousta. Jen holt neměli štěstí na mecenáše a upadli v zapomenutí. Možná kdyby je někdo vykutal z archivů a označil za Mozartovo dílo, bylo by slávy na tři kopce. Označování Mozarta za génia je zkrátka nejen označení skutečné kvality jeho děl, ale i společenská danost. Byl zeslavněn okolím, císařským dvorem, ale hlavně shodou mnoha příznivých okolností, které hrály v jeho prospěch. Ostatní skladatelé neměli k dispozici ansámbl vídenské opery a svá díla si mohli vystavit leda do vitríny. A dnes, byť sebegeniálnější, tak neznámý autor z doby klasicismu nepřitáhne eurem vonící cizince zdaleka tak dobře, jako nápis Heute - Mozart.
Tak maně dumu, jak je to dnes. Kde jsou ti mecenáši, kteří své oblíbence vytahují z průměrnosti na výsluní? Buď vymřeli zcela nebo se transformovali do podoby vydavatelských domů, kterým je třeba posluhovat a poslouchat jejich absurdní kritiky a požadavky stejně jako Mozart císaře. Nebo už se definitivně rozmělnili do anonymního davu, který je jejich mnohohlavým představitelem a je třeba mu bezmezně sloužit? Nebo snad do převařovaných soutěží na komerčních televizích? Asi pouze někde v této oblasti se ti hudbymilovníci ochotní platit hudbu pohybují. No představte si, že si Václav Klaus platí orchestr, vydržuje skladatele, byť třebas moderní hudby, a chodí na zkoušky a premiéry. Zlaté osvícenství, chtělo by se říct. I když pokud by měl náš pan prezident dle svého vkusu určovat, kdo bude slavný a kdo ne, potěš nás pánbůh. Neznám sice jeho vkus, ale tipl bych to na dechovku nebo Beatles a revivaly šedesátých let, nové cesty hledající hudebníci by si pravděpodobně neškrtli. Tak je to snad takto lepší. Jen ti jednohlaví konkrétní mecenáši s kapsou plnou peněz, ti mi chybí. Nevíte o nějakém? Pokud ano, dejte mi vědět, pokud ne, tak čest památce jejich, stejně jako velkého Wolfiho!
Jiří F.

10.1.2005, Rostou, rostou
Shrnuto a podtrženo, minulý týden přinesl kromě slev v Carrefouru, opětovného návratu ke kolotoči práce, toužebného očekávání prázdnin a nové soutěže o superhvězdu s životností dozajista převelikou i jarní počasí. Když jsem včera na trávníku u domu našel celkem slušně vyhlížející trs hub, bohužel patrně nejedlých a navíc ošetřených různými konci pobíhajících psů, tak mě napadlo, že svět se zbláznil. Opravdu budeme chodit v lednu na hříbky a v létě na banány? Strašáci globálního ....CO2... tání ledov...., no však víte, vylézají z děr jako hadi na můj svátek. Optimista by řekl, že tropické ovoce je chutné a zdravé a zvýší exportní bilanci, pesimista by se postěhoval na Sibiř. Já čekám, opatrnicky obhlížím teploměr, zda letošní hory budou ve znamení lezení nahoru v kanadách nebo sjezdu dolů na prkýnkách. Při mém lyžařském umu, absenci vybavení a cenách šleprů jde o pocity smíšené. Stejně tak pohled z okna na modrou oblohu a na ušetřené peníze za topení je napadán čímsi hrýzajícím vzadu, že způsob první půle ledna se letos zdá býti poněkud obzvláštní.
Řešení světových krizí ode mě nečekejte, selský rozum mi sice říká, že zas tak složité by to být nemuselo a kolektivní nezodpovědnost světavládců je cestou do průšvihu. Ale koho by to zajímalo, že? Ropa teče, auta jezdí, tak co bychom se netěšili? Jen ty banány, ty banány....
Jiří F.

3.1.2005, Novoročnění
Novoroční předsevzetí či přemílání hrůzyplných zpráv o přírodních katastrofách vám předkládat nebudu, máte jich dost, předpokládám. Všeobjímající nebo spíše všeobjemná skepse rozprostírající se okolo nás se stala standardem, číšícím i z novoročního rétorického tělocviku páně prezidenta. Ale přemítám, jak asi musely vypadat Nové roky ve válečných létech dvacáteho století, natožpak ve válce, o které o pochopitelně nikdo netušil, že bude mít "pouhých" třicet let, o válce stoleté ani nemluvě. Dokázal si někdo představit, že to vůbec může skončit? Já tedy po heslech "... na věčné časy a nikdy jinak", které jsme sice svorně nesnášeli, ale brali jako chmurnou vizi, pochybuji, že se našel troufalý optimista tvrdící, že bude líp. V Čechám by asi dostal naloženo na hřbet, neboť když je zle, je třeba si to pořádně užít a kdo tvrdí opak, zaslouží patřičnou odměnu.
Tak pokud rovněž nevidíte mezery v mracích a zdá se vám, že svět se řítí do průšvihu, nečtěte dále, abych nepřišel k úhoně. Leč pokud přesto dojdete až sem, tak vězte, že mírný optimismus mě neopouští. Že by se svět příliš změnil, v to nevěřím, ale aspoň v čemsi by mohl. Jakožto člověk zabývající se hudbou doufám, že příští rok alespoň trochu pročistí rozhlasový a televizní étér, který už svou dezinfekční schopnost kvůli nánosu totalitních reinkarnací ztratil. Možná jsem naivní a opravdu se lidem Michal David líbí. Ale naděje mě neopouští. Hlasy volající po poslouchatelném vysílání se ozývají sice skepticky, ale vytrvale. Tak až vlna renormalizace opadne a země se utiší, tak uslyšíte v rádiu i nás :-)
Jiří F.

27.12.2004, Vánočnění
Přecpáni, udárkování, přeslazeni, přepohádkováni a citově udoláni? Inu, k čemu jinému by měly svátky, ve kterých se vypráví jímající příběh chudého dítěte, ze kterého se později vyklubal velký král, sloužit. Mediální masáž o Vánocích zlehka balancuje na ostří únosnosti, neboť nových pohádek kalibru černobílé klasiky se jaksi nedostává. Ale ať už ten který rok vybojuje vysílací práva na tu či onu filmovou stálici kdokoliv, je podobnost mnoha příběhů s oním starým biblickým nápadná. Outsideři byli zkrátka u nás vždy oblíbenější než bohatí a zlý král přehrabující kupy zlata nemá oproti rybáři či Honzovi šanci. Snad pradávná touha po vybřednutí z bídy, která se liší jen dekorací doby a nikoli podstatou, je příčinou obliby příběhů milých, leč okatě naivních. A dle Cimrmana i nebezpečných pro děti, neboť ve skutečném světě Honza nenajde krasavici z rodu královského, ale dveře od úřadu práce, a rybáře, který chytil rybu do sítě a ne na rafinovanou žížalu na udici, jsem ještě nepotkal. Ale asi se Jára mýlil ve svých obavách, přes pravidelné každovánoční opakování těchto příběhů nepotkávám na ulicích naivní blouznivce, asi se každý v určitém okamžiku dějin svého života dostatečně poučí o realitě a dostane se do normálu, přes rok boj, o Vánocích vydrhnout svědomí a hurá k Silvestru. Nebo jste na tom jinak? Já ne, rachejtle už netrpělivě podupávají ve skříni :-))
Jiří F.

|<<     <<     >>     >>|